Kolik oblečení ve své skříni opravdu nosíme?

Nedávno jsem stála před svojí skříní a říkala si, že už by si zasloužila trochu protřídit.

Znáš to. Otevřeš skříň, koukáš dovnitř a máš pocit, že vlastně nemáš co na sebe.

Přitom ramínka se sotva vejdou vedle sebe.

Tak jsem tam chvíli stála, prohrabovala jedno tričko za druhým a najednou mi došlo něco docela vtipného.

Já mám oblečení dost. Možná až moc. Jenže pořád nosím skoro to samé.

A mám podezření, že v tom nejsem sama.

Stejně to nakonec vyhrají džíny a tričko

U mě je vítěz většiny běžných dnů docela jasný.

Džíny. Tričko.

Na podzim přihodím mikinu nebo lehký svetřík a můžu vyrazit.

Jasně, záleží na tom, kam jdu. Když je nějaká příležitost, ráda se obléknu jinak. Ale do práce? Tam potřebuju hlavně pohodlí. Pořád nasedám do auta, vysedám z auta, někam běžím… takže představa, že budu celý den hlídat sukni, která se mačká už jen při pohledu na sedadlo, mě příliš neláká.

A přesto mám ve skříni věci, které tam čekají.

A čekají.

A čekají…

Možná doufají, že se jednoho rána probudím jako úplně jiná Niki. 😄

A pak jsem si všimla ještě jedné věci

Barev.

Když jsem se na svůj šatník podívala trochu z odstupu, skoro jsem se lekla.

Černá.
Šedá.
Hnědá.
Tmavě modrá.

A pak někde mezi tím vykoukne jedna růžová a tváří se, že zachraňuje barevnou pověst celé skříně.

Dřív bych možná měla pocit, že bych s tím měla něco dělat. Že bych měla nosit víc barev, zkoušet něco nového a svůj šatník trochu „oživit“.

Jenže proč?

Jestli se v tmavých barvách cítím dobře, není vůbec nic špatného na tom, že je nosím pořád dokola.

Problém podle mě není mít deset černých věcí, které opravdu nosíš.

Problém je mít dalších dvacet věcí, které nenosíš vůbec.

Tak jsem začala trochu třídit

A zjistila jsem, že nejhorší otázka při třídění je:

„Co kdyby se mi to ještě někdy hodilo?“

Protože na tu existuje vždycky nějaká odpověď.

Co kdybych zhubla?
Co kdyby se to zase začalo nosit?
Co kdybych potřebovala přesně takovou halenku?
Co kdybych jednoho dne dostala chuť nosit tu sukni, kterou jsem neměla na sobě od doby, kdy se ještě platilo dvacetikorunou u doktora?

Dobře, trochu přeháním. Ale víš, jak to myslím. 😄

A tak jsem si začala pokládat jiné otázky.

Koupila bych si tuhle věc dnes znovu?

Tohle je za mě jedna z nejlepších.

Vezmu věc do ruky, podívám se na ni a zkusím zapomenout na to, kolik stála, kde jsem ji koupila nebo že „je přece ještě úplně dobrá“.

A zeptám se:

Kdybych ji dnes viděla v obchodě, koupila bych si ji znovu?

Pokud je odpověď okamžité ANO, máme jasno.

Pokud začnu přemýšlet…

„Nooo, možná… kdyby… vlastně…“

Tak už mi ta věc sama něco říká.

A kdy jsem ji měla naposledy na sobě?

Druhá otázka je ještě jednodušší.

Kdy jsem to naposledy měla na sobě?

Minulý týden? Fajn.

Před měsícem? Taky v pořádku.

Ale když lovím v paměti a dostávám se někam k loňskému létu… je možná čas přiznat si, že už spolu žádnou velkou budoucnost nemáme.

Samozřejmě jsou výjimky. Společenské šaty nebo zimní kabát nebudu vyhazovat jen proto, že jsem je půl roku nenosila.

Ale u běžného oblečení?

Když něco rok jenom přesouvám zleva doprava, není to součást mého šatníku. Je to spíš nájemník, který neplatí nájem.

Mám ještě jeden úplně jednoduchý trik s věšáky

A ten mám ráda právě proto, že nemusím nic zapisovat ani počítat.

Věci, které nosím, vracím na věšák dopředu.

A postupem času se začne dít zajímavá věc.

Vpředu se shromažďují moje stálice. Věci, po kterých sahám automaticky a ve kterých je mi dobře.

A vzadu?

Tam stojí taková tichá čekárna.

Po pár měsících už nemusím přemýšlet, co nosím a co ne. Moje vlastní skříň mi to ukáže.

A ty věci úplně vzadu jako by říkaly:

„Prosím tě, pošli mě už někam, kde mě někdo opravdu unosí.“

Protože vytřídit neznamená vyhodit

A tohle je pro mě důležité.

Když zjistím, že něco nenosím, neznamená to automaticky odpadkový koš.

Pokud je věc pěkná, může ji nosit někdo jiný. Můžu ji darovat, poslat dál, prodat. A některé materiály se dají využít ještě úplně jinak.

Možná právě proto nad věcmi přemýšlím trochu jinak i při své tvorbě.

Mám ráda materiály, které už existují a netrpělivě čekají na svůj příběh. Zbytky, prostřihy a nevyužité materiály z výroby, které by jinak mohly zůstat někde ležet. A já v nich často vidím něco, co v nich možná původně nikdo neviděl.

Kabelku. Batoh. Kapsičku.

Nový začátek.

Ne proto, že musíme za každou cenu zachránit úplně všechno. Ale protože mi dává smysl nejdřív využít to, co už máme.

A vlastně úplně stejně se můžeme dívat i na svůj šatník.

Možná nepotřebujeme méně oblečení. Možná potřebujeme víc nosit to svoje.

Nechci mít dokonale minimalistickou skříň s patnácti kousky oblečení zavěšenými podle barev.

To bych asi ani nebyla já.

Ale čím dál víc se mi líbí myšlenka, že věci, které doma mám, mají opravdu žít.

Že tričko má být nošené.

Džíny mají mít trochu vytahaná kolena.

Oblíbený svetr může mít za sebou desítky podzimních rán.

A kabelka nemusí čekat na „lepší příležitost“, když nám může dělat radost právě dnes.

Protože možná není největší luxus mít plnou skříň.

Možná je mnohem příjemnější otevřít ji a zjistit:

„Jo. Tohle jsem já. A vlastně bych si skoro všechno vybrala znovu.“

A teď mě vážně zajímá jedna věc.

Kdybys právě teď otevřela svoji skříň a podívala se úplně dozadu…

Kolik kousků tam najdeš, které jsi na sobě neměla déle než rok?

Já už jsem se do té své podívala. A řekněme, že některá ramínka dostala výpověď. 😄